Proč
Příběh, který napsala Peťulka...rozhodla jsem se že ho zde zveřejním...
Sedím na lavičce a koukám do prázdna. Kolem mě se pohybuje spousta postav, ale já je vidím jen rozmazaně. Přes clonu slz a slziček si stále přehrávám naše poslední okamžiky, kdy jsme byli spolu. Než nasedl na motorku dal mi polibek, tak nádherný a vroucí. Jak jsem mohla tušit, že bude jeho poslední. Náš poslední!!! Štěstí ze mě sálalo ještě, když jsem přijela domů a sedla si u sebe na postel. Dělala jsem si úkol, když mi zazvonil mobil. Pohotově jsem po něm hmátla, a když jsem viděla na displeji jeho číslo, s úlevou mi poskočilo srdíčko.
S úsměvem jsem to zvedla a nasadila radostný ton. Jak mi klesl úsměv na rtech, když se místo mého miláčka ozval hlas jeho maminky. Zněl ubrečeně a nešťastně. Zeptala jsem se co se stalo a ta slova, které mi řekla mi snad nikdy nevymizí z paměti. Její slova zněla jako by z velké dálky. Nebyla jsem je schopná vnímat. Ten verdikt byl nemilosrdný. Měl nehodu. Jeho motorka dostala na mokré vozovce smyk a narazila do stromu. Byl na místě mrtvý. Ještě před chvíli mě držel v náručí a pokládal svou něžnou dlaň na mé vlasy a teď už se mě nikdy nedotkne, nikdy mě nepohladí, nikdy mi nezašeptá do mých uší ta dvě krásná slova, už nikdy nebudeme jen tak ležet na posteli a poslouchat tlukot našich srdcí. UŽ NIKDY!!! Štěstí, které mě až do teď naplňovalo, se jako by jedním mávnutím proměnilo v strašný smutek a beznaděj.
Před tou prázdnotou jsem chtěla utéct a našla jsem dočasné útočiště tady, v parku, kde jsem sedávala, když jsem byla smutná. Teď mi přináší útěchu. Sedím na „své“ lavičce a přemýšlím co dál. Je snad jednodušší vypravit se za ním? Na zemi se válí spousta střepů od piva. Vezmu jeden do dlaně a prohlížím si ho. Jeden tah a všechno skončí. Ale co tím skončí? Mé trápení a můj žal, ale co tím začne? Vždyť spousta lidí mě má ráda a jak by nesli můj čin? Co rodiče, kteří při mně stáli v dobrém i zlém? Naši přátelé by nejspíš neunesli ztrátu nás obou. Musím se s tím poprat. Teď jsem tu jen já. On odešel a nechal mě tu samotnou. Nejspíš už nikdy nebudu milovat tak, jako jsem milovala jeho. To sklíčko v mé ruce se leskne.
Najednou je mi všechno jedno. Nebolelo to. Jen to trochu štíplo. Střep letí k zemi a spolu s ním padá i má naděje na normální život. Ruku jsem volně spustila a teď jen koukám jak se má krev pojí se zemí pode mnou. Hlava se mi točí. Zpěv ptáků už vnímám jen jako zvukovou kulisu. Zavírám oči a snažím se nevnímat křik kolem mě, který je ohlušující. Všechno končí. Konečně se zase potkáme. Cítím jen vlahý vánek na rtech. Náš poslední polibek. Už nevnímám nic. Jen tu ležím a oddávám se pokoji a klidu ve své duši.
Z tohoto příjemného pocitu mě probudí hysterický pláč. Jen namáhavě otevřu oči. Vše kolem mě je bílé. Vedle mé postele někdo sedí. Postava je celá v černém. Někdo mě bere za ruku a pláče. Snažím se rozpoznat osoby, ale přemáhá mě spánek. Slyším jen hlas, který říká : ,, Všechno bude v pořádku. Z nejhoršího je venku, ale měla na mále. Teď se běžte trochu vyspat. “ Štěstí. Co to slovo vůbec znamená pro holku, pro život, který skončil jediným okamžikem,který zničil všechny její sny o společné budoucnosti dvou spřízněných duší? Láska je to co teď potřebuje, ale ona nepřichází. Má cenu žít dál? Proč se jí to na poprvé nepodařilo? Má to zkusit znovu? Tyto otázky mi kolují v hlavě a nemůžu ty představy odehnat. To slůvko PROČ??? Mi neustále visí v hlavě a neznám na něj odpověď.
Komentáře
Přehled komentářů
Teda Marti, se stydím...to nemělo být veřejný...vždyť je to strašný...jen počkej po praxi!!! =o)
to jsem psala já =o)
(Peťulka =o), 20. 5. 2007 10:03)