Řetízek
Dvě hvězdy...přísahaly jsme si...navždy spolu...
Ten...ten pocit...probudila jsem se do deštivého rána. Kapky deště kapaly na parapet a na okna když jsem se zrovna probudila. Bušelo mi srdce a já nevěděla proč...asi se mi něco zdálo. Vůbec nic jsem si nepamatovala, možná jsem ani nechtěla...Posadila jsem se. Už vím...vzpomínám si. Ta nehoda...moje sestra...já...
Byly jsme se sestrou spojené. Já vím, že spousta lidí si říká, že jsou to bláboly ale...Od malička jsme vyrůstaly spolu a na každém mém kroku byla se mnou a já s ní. Byla úžasný člověk. Měla dlouhé vlnité vlasy a modré oči jako studánky, malý nos a krásné rty. Obdivovala jsem ji a záviděla jí její vlnité vlasy. Když nám bylo 15, dostaly jsme od rodičů řetízky s přívěšky. Řetízek byl z kůže a přívěsek byl ze dřeva- dvě hvězdy. Rodiče neměli moc peněz na drahé dárky ale my byly i přesto šťastné. Maminka s tatínkem prý provedli rituál, ty řetízky nás mají chránit. "Nesmíte je nikdy sundat!!!" opakovala pořád dokola...Věděla že se blíží jejich čas...a my to cítily taky. Pořád nám dávala rady do života a říkala jak nás má ráda a ať na ni nikdy nezapomeneme, ať nezlobíme tatínka, ať pomáháme, že nikdy v životě nebyla šťastnější.
Jednou večer jsme se sestrou šly za maminkou. Občas jsme tak chodívaly a ležely vedle ní v posteli a ona nám vyprávěla pohádky. Zeptala jsem se jí: ,,Maminko, ty umřeš?" ,,Broučku..."rozplakala se. Poprvé v životě jsme ji viděly plakat. Objala nás. Pořádně nás tiskla k sobě. V tu chvíli jsme si uvědomili že slova nejsou zapotřebí. My si rozumněly i beze slov. Ležely jsme v objetí na posteli a plakaly. Od té doby jsme si se sestrou rozumněli i beze slov.
Tatínek se o nás staral jak jen to šlo ale puberta je zlá. Teď je mi moc líto že jsem tak zlobila. Měl zlomené srdce, že maminka odešla...Brzy šel za ní. Nevím jestli do nebe ale vím že jsou spolu. Nevěřím v Boha ale v Něco...nevím co to je, ale pomohlo nám to se sestrou překonat těžké chvíle.
V den dvacátých narozenin se sestře roztrhl řetízek...
Upadl na zem. Celým mým tělem projela husí kůže. Podívala jsem se na sestru a ona na mě. Sebrala ho a řekla: ,,Pojď, spravíme ho. Je to jen pověra." Ona tomu nevěřila. Teď už se ale nedalo nic dělat. Koupily jsme jinou kůži a opět uvázaly. Bylo mi líp. ,, Tak pojď, jdeme nakupovat." Milovaly jsme nakupování. Bylo to v zimě, ale venku bylo krásně, dokonce i tálo. Šly jsme po ulici když v tom se uvolnil sníh ze střechy a padal. Ztuhly mi nohy. Pomyslela jsem na ten řetízek...jak padá a...Naštěstí sestře ne, uskočila a popotáhla mě. Ten den mě zachránila. Usmála se na mě a já na ni. Na ten pohled nazapomenu. Její krásné modré oči jak na mě mrkají a pak se otevřely zděšením. Uklouzla jí noha...a...vypadla jí taška z ruky...to auto už nemohlo zastavit...ty oči....to ten řetízek. Moje sestra...Po tváři mi stékaly slzy a v tu chvíli jsem věděla co mám dělat....Řekla jsem sbohem a roztrhla si řetízek...
Příběh se nezakládá na pravdě. Vlastní výroba...
Komentáře
Přehled komentářů
no tak to je bomba,.jsem docela zděšena,.je to sice asi pěkná povídka,.ale co když se tohle se stane opravdu,.a tohle si tak někjak přivolávat,.to dělají puberťáci,co v životě nic špatného nezažili,.samosebou ...díkybohu...trochu bych se zamyslela,.nad tím co bych napsala...tohle není dobře....
blbost,.
(Lenka, 9. 11. 2009 18:12)